22 Kvě Něco o Africe
Velkolepá migrace zvířat
Keňa a Tanzánie jsou každoročně svědky úžasné podívané. Od července do října migrují za pastvou z Tanzánie do Keni miliony zvířat. To je také doba, kdy do Afriky přijíždějí milovníci zvířat, aby sledovali toto velkolepé představení pochodujících pakoňů a zeber, ale rovněž velké šelmy, především lvy, gepardy a levharty.
Při své první návštěvě Afriky jsem přiletěl do rezervace Masaj Mara právě v období velké migrace. V tu dobu se po rezervaci pohybují stovky vozidel. Když můj masajský řidič postřehl, jak pozoruji okolí stromu, ve kterém byla ukryta antilopa, kořist levharta, otočil se ke mně, stáhl mi fotoaparát s krku, prohlédl si objektiv a řekl, „S tebou budu jezdit jinam…, říkej mi Wilson“. Až během jízd po rezervaci jsem pochopil, jak to myslel. Nejezdili jsme podle pokynů ve vysílačce jeho kolegů v terénních vozech, kteří si hlásí, kde je které zvíře právě k vidění, ale celé dny jsme jezdili sami pustinou s cílem vidět to, co někdy kvůli úchvatnému pohledu na obrovská stáda pakoňů uniká pozornosti. A chtěli jsme vystopovat levharta.
Projížděli jsme vzdálené oblasti Masaj Mara , jezdili jsme celý den po místech, odkud jsme mohli pozorovat nekonečný proud pochodujících pakoňů, tisíce zeber a antilop, skvělé běžce gepardy, lví rodiny, důstojné slony. Pozorovali jsme tisíce zvířat. Pozorovali jsme trpělivý lov dvanácti lvic, které předváděly své umění hromádce ospalých lvíčat. Po levhartovi ani stopy.
Sloni v dešti
Poslední večer jsme se vraceli do kempu pozdě odpoledne. V dálce na horizontu jsme uviděli vlnění sloních hřbetů. Začínal krásný západ slunce. Vedle zapadajícího slunce se najednou spustila průtrž mračen protínaná blesky. Vlnění sloních hřbetů se změnilo. Sloni se začali vracet do deště. Dívám se na tento nádherný africký obraz. „Měli bychom jet“, řekl jsem směrem k řidiči. Wilson v autě nebyl. Stál vedle auta a zíral na toto africké představení. Ucítil, že se na něho dívám. Podíval se na mně a dlouho nic neříkal. Najednou z něho vypadlo něco, co sám ani nechtěl asi říci: „Tady se narodili moji rodiče“. Sedl do auta, nastartoval a jeli jsme do kempu. Bylo jasné, že večeři nestihneme. Celou cestu jsme oba mlčeli. V kempu v jídelně svítily svíce. Wilson si tam sedl stranou a díval se do savany. Kuchař mi přinesl večeři, hodil ramenem směrem k Wilsonovi a řekl: „Při západu slunce zase pršelo, že…“. Vzal jsem sklenku vína, a šel jsem si sednout před svůj stan. Odehnal jsem opici, která, jak se později ukázalo, se pravidelně každý večer snažila rozepnout knoflík u zipu stanu. Seděl jsem, poslouchal hlasy z divočiny a přestával jsem se divit lidem, kteří někdy do Afriky přijeli a zůstali tam natrvalo.
Konečně leopard
Nekonečné průvody pakoňů k sobě přitahují velké kočkovité šelmy. Ty si zpovzdálí prohlíží dlouhý průvod pakoňů a vybírají si svou kořist. Pokud pakoňům nezkříží cestu, jejich průvod pokračuje dál. Lev i gepard zaútočí na vyhlédnuté zvíře klidně i před zraky přihlížejících turistů. Levhart je opatrnější. Loví především v noci a pozorovat ho při lovu se podaří jen zřídka a pro cestovatele je to událost, na kterou se nezapomíná celý život.
Poslední den na safari jsme vyjedli do savany velmi brzy ráno. V dálce jsme uviděli mizející nekonečnou šňůru migrujících pakoňů. Když jsme se přiblížili, jedna část stáda stála. Wilson zastavil a díval se na nebe. Ne na pakoně. Pak se ke mně otočil a řekl: „Je tu levhart“. Ukázal mi zvláštní prohnutí čelní linie stáda pakoňů. „Tam je.“, řekl. Bylo osm hodin ráno. Doba, kdy obvykle levhart již neloví. Najednou vše utichlo. Leoparda jsme ale stále neviděli. Ztratil jsem orientaci v čase. Věděl jsem, že mám pro fotografa nejhorší pozici, jakou bych si mohl vůbec vymyslet. Ranní opar, ve vzduchu zvířený prach, proti nízkému slunci.
Najednou se spustilo každodenní divadlo Afriky, které zůstává jejím návštěvníkům často utajeno. Desítky minut stojící pakoně se dali v oblacích prachu na úprk. V místě, kde ještě před chvílí zvířata stála, jsme uviděli zmítající se tmavou kouli dvou zápasících těl, leoparda a mladého pakoně. Ostatní pakoně se po několika desítkách metrů zastavili, otočili se a dívali se na konec svého druha, který od samého počátku neměl šanci. Přiblížili jsme se přibližně na 50 metrů od místa, kde po několika minutách zápasící těla zvířat ve vysoké trávě zmizela. Uviděli jsme, jak je leopard zakousnutý do těla pakoně a ostrýma očima nás pozoruje. Pak nehybné tělo pustil, vstal a začal na nás vrčet, aby dal jasně najevo, komu dnešní úlovek patří. Pomalu jsme se svým terénním vozem vycouvali a jen zdálky jsme viděli, jak leopard pakoně táhne k nedaleké skupině stromů.
Slunce se vyhouplo vysoko nad obzor. Začíná nový den. Pakoně se vydali na další dlouhý pochod.
No Comments