Moje první investice v Turecku

22 Kvě Moje první investice v Turecku

Na trhu v Izmiru

Jezdím do Turecka poměrně často. A rád se procházím tradičním tureckým bazarem. Není to tak dávno, co jsem byl v Izmiru. A našel jsem si alespoň chvilku, abych znovu do bazaru zašel. Dát si turecký sladký čaj ve skle. Už jsem věděl, kam půjdu, mám tam své oblíbené místo. Tureckým bazarem je příjemné se procházet. Alespoň pro mně. Na rozdíl od arabského, kde každý na vás pokřikuje, prohlašuje se vaším přítelem, hádá, odkud jste a dožaduje se odpovědi na pozdrav „How do you do“. Cestu jsem si trochu prodloužil neodolatelným kličkováním v uličkách plných koření. Uviděl jsem svou kavárnu, která má podobu rozestavěných sedaček a židlí po okraji uličky. Na sedačkách přikrytými červenými koberci sedělo několik Turků bafajících z vodních dýmek. Těsně před kavárnou jsem před sebou uviděl mladého muže, invalidu, jak zvedá ruce ke kolemjdoucím. Neměl nohy, seděl na papírovém kartonu a jednou rukou, která mu ze všech končetin zbyla, se posouval po dlažně bazaru. Obešel jsem ho a šel k volnému místu. Při každé cestě dávám peníze lidem, kteří se mi zdají potřební. Tentokrát už jsem dal ale dost. Chystal jsem se usednout … a .. uvědomil jsem si, že mám tašky s drobnostmi, které jsem si na bazaru koupil. Není to fér vůči tomu klukovi. Otočil jsem se a šel jsem k němu zpět. Uviděl jsem, že má na lepence vyskládané papírové kapesníky. Je jasné, že je někde koupil a teď je prodává. Usmál jsem se na něho a dal jsem mu větší eurovou bankovku. Podíval se na mně, poděkoval a podává mi balíček papírových kapesníků. Zavrtěl jsem hlavou, že nechci a otočil se zpět ke svému místu. „Ale já pane nežebrám, já tu prodávám kapesníky !“, zavolal na mně. Zrudl jsem. Kavárna ztichla a všichni na mně upřeli své pohledy. Kouř z dýmek jako by ve vzduch ztuhl a nechybělo moc a spadl by na zem a roztříštil se. Bublinky v dýmkách přestaly bublat. Chvíli bylo ticho. „To také není dar, to je moje investice. Kup si víc zboží a příště mi dáš můj podíl“, zavolal jsem na něho zpět. „OK“, a začal se šoupat dál. Kouř z dýmek zase začal stoupat. Vypil jsem čaj a kývnul jsem na Turka, že platím. Přišel a řekl: „Už je zaplaceno“. Vstal jsem, kývl jsem na usmívající se chlápky a šel jsem k moři. Těším se zase do Izmiru.